Sebevraždy na Nuselském mostě

Každý zná Nuselský most. Jednu z nezpochybnitelných Pražských dominant a místo, kde mnoho dojíždějících stráví více času než se svojí rodinou a tedy také metro spojnici mezi I.P.Pavlova připomínající slintající psi, občas i množstvím špíny na ulici a Vyšehradem, dávným sídlem České státnosti. Libuše zde kdysi předvídala město veliké, ale buď se zmýlila nebo mluvila o nějaké daleké budoucnosti. 

Nicméně před postupným vztyčením několika vrstev bariér byl také známý jako most sebevrahů. Koneckonců kde ukončit svůj život estetičtěji než o půlnoci skokem do údolí Botiče s krásným výhledem na Vyšehradské hradby a jako bonus tím navíc narozdíl od třeba skoku pod metro nebo vlak nezkomplikujete tolika lidem život. Dnes už to tedy není tak snadné a sebevražda na Nuselském mostě vyžaduje značnou přípravu, zvládnout ji bez žebříku vyžaduje značné lezecké dovednosti. 

Bylo by značně překvapivé kdyby takové množství depresivních myšlenek a opravdových mrtvých za sebou nic nezanechalo. Obzvláště v kontextu věcí, na které jsem narazil v uplynulých měsících. A tedy nevím buď už vážně blázním nebo když jsem se byl naposledy projít dole v Nuslích tak pod mostem stála nová socha Anděla. 

Píšu ho cíleně s velkým A, nejenže nebyla nehybná, ale navíc šeptala jména a příběhy těch co zde zemřeli. S otevřenými ústy jsem stál a poslouchal, těch lidí a toho smutku bylo tolik, že jsem po chvíli začal plakat. A plakal jsem dokud ve mě byli slzy, když jsem už nebyl schopen dalšího pláče uvědomil jsem si, že mezitím začalo vycházet slunce. Na místě, kde jsem potkal tu sochu, najednou nic nebylo. Zdálo se mi to celé?