Co se skrývá pod Vyšehradem?

Vyšehrad je oblast, která má pro českou státnost a čechy značný význam. Vzhledem k tomu že historie toho místa sahá více než tisíc let do historie, není nijak překvapivé, že existuje spousta pověstí. Ať už se jedná o prastaré jako legenda o Horymírovi a Šemíkovi nebo o novější vázané na dobu třicetileté války, či z dob nedávných. Dnešní hledání se bude věnovat nedávné historii. 

Pod vyšehradskou pevností se nachází spousta chodeb. Vznikli primárně za účelem nenápadných přesunů vojska v rámci pevnosti s možností výpadů z neočekávaných míst. Většina lidí žijících alespoň chvíli v Praze ví o severních Kasematech, které jsou přístupné a není poblém se do nich dostat a prohlédnout si je s průvodcem. Méně je už však známo o jižních chodbách, které nejsou přístupné veřejnosti a kromě jednoho přístupu byli ostatní vstupy zničeny. Za dob minulého režimu v těchto chodbách přespávali bezdomovci, kteří nesouhlasili s režimem, ale nebyli považováni za dostatečně podstatné, aby byli zavíráni do vězení. Také se tam občas scházeli věřící, kteří nemohli vzhledem ke své profesi se veřejně přihlásit ke své víře. 

V roce 1986 došlo v těchto chodbách k několika úmrtím. Policie se v jejich vyšetřování nijak nepřetrhla, přece jen šlo především o lidi, kteří stejně nebyli režimem vnímání příliš pozitivně. Navíc bylo snadné najít domnělého vraha, mezi blázny, kteří se schovávali tady. Dokonce se k vraždám sám přiznal a dovedl STB k skladovaným tělům. V té době nicméně zmizelo i několik dalších osob a jelikož se nenašla těla a nešlo o nikoho důležitého, tak to policie nakonec hodila na stejného člověka, přesto že se k těm ostatním odmítal přiznat. Pohřešovaní měli společné to, že sem všichni přicházeli na nepravidelné mše, a tak bylo obtížně možné zatlačit na důslednější vyšetřování neb by mohla vynést na světlo příliš mnoho. Během devadesátých let se toho dělo příliš mnoho, aby se někdo vracel k této záležitosti a pak už bylo pozdě, aby policii zajímala.

Jeden z těch jejichž těla se nikdy nenašla byl známý mého kamaráda Tomáše. Na Tomášovu žádost jsem sehnal jednoho z bezdomovců, kteří v chodbách trávili čas před revolucí a zajistil klíče abychom spoleně ověřili, že ta těla nejsou jen někde ukrytá v chodbách v nějaké skříni, která nikoho nezajímala dost na to, aby ji pořádně prohrabal. Než jsem se rozhodl tématu věnovat nastudoval jsem si co se psalo o tématu v novinách a promluvil si s příbuznými a ten obrázek, který jsem v tom viděl se mi nelíbil. Ty smrti nedávali smysl a nezapadali do modu operandi toho sériového vraha a ta těla se opravu nenašla. Bylo by možné, že za to mohl někdo jiný a jen ukryl ta těla někde v podzemí?

Před postranním vstupem za uzavřenou a zamčenou mříží jsme se potkali ve středu večer. Klíče jsem díky kamarádovi získal zapůjčené na večer od správy Vyšehradu. Za mřížemi a zamčenými dveřmi na nás čekala standardní cihlová chodba stejná jako v severních kasematech jen v o něco horším stavu a s trochou nepořádku kolem stěn. Na první pohled nic zajímavého nebo neočekávaného. Při procházení chodeb mě trochu překvapilo jak jsou dlouhé a obsáhlé, ale v podstatě celou dobu se jedná o stejné chodby a několik různě velkých místností. 

Když už jsme byli uvnitř půl hodiny a nic jsme nemohli najít, začal jsem mít dojem jako kdybych něco slyšel v jednom ze směrů, když jsem se ale ptal zbylých dvou lidí, kteří šli se mnou tak se tvářili, že nic takového neslyší. Vydal jsem se tedy prozkoumat jestli se v tom směru něco děje. Postupně jak jsem se k místu přibližoval bylo jasnější a jasnější že je to zvuk jako kdyby někdo ťukal na kameny. Postupně jsem došel do malé čtvercové místnosti s kruhovou dírou vedoucí do podzemí. S největší pravděpodobností se jednalo o studnu. 

 

Klepání se ozývalo z prostoru za studnou. Kameny tam měli malinko jiný vzor než ve zbytku místnosti, a tak jsem zkusil na ně zaklepat. Ten zvuk nezněl tak pevně jak by měl. Po chvíli tlačení a tahání se mi povedlo jeden z kamenů uvolnit. V tu chvíli už se na mě zbylí dva účastníci výpravy dívali jako na blázna, ale to mě nijak nezabránilo pokračovat. A dobře jsem udělal. Po chvíli práce jsem vytáhnul další kameny a za nimi se ukrývala malé podzemní prostora, možná nějaké bývalá kaple nebo něco takového. 

To co jsme tam našli na zemi nás všechny dost vyděsilo. Na zemi leželi tři mrtvoly v různém stupni rozkladu. Spíše už vysušené než vyloženě rozkládající se, ale přesto to byl opravdu nečekaný pohled. Nafotil jsem aktuální stav na mobil předtím než jsme se urychleně vydali ven zavolat policii a předat jim tento neočekávaný nález. Pak už nás čekal jen někonečný proud otázek od policie a komunikace s různými lidmi z Vyšehradu. Domů jsem se dostal až nad ránem a i tak se mi nedařilo usnout. Celou dobu jsem nemohl přijít na to, jak to že jsem jen já slyšel to klepání kostěnými prsty na stěnu...