Požáry v chrámu svatého Jakuba

Při zpracovávání článku o Pražských hasičích jsem narazil na zvláštní pattern v hlášeních od nich. Na Malé straně kde jsou obecně požáry událostí spíše vzácnou každý rok 21.6. večer nahlásilo několik lidí nezávisle na sobě požár. Pokaždé na místo vyjela jednotka jen pro to, aby na místě žádný požár nenašla. Co bylo zajímavé je, že hlášeních bylo vždy několik od různých lidí, u kterých nebylo zřejmé že by mezi sebou měli jakékoliv spojení. 

Jedno jméno se v hlášeních nicméně vyskytovalo permanentně. Posledních 30 let se vždy kromě jiných ozvala Františka Erbová. Sehnal jsem na ní kontakt a dohodnul si s ní schůzku v kavárně Čas. Do kavárny přišla menší starší paní, odhadem tak kolem padesátky, ale shrbená s hůlkou a v nenápadných šatech šedé nebo možná vybledlé hnědé barvy. Šaty byli nicméně udržované a čisté jen byli nenápadné. 

Přivítal jsem paní Erbovou a usadil se k ní k dobré kávě. Neváhala se podělit o to, že ji to trápí a nijak ji netěší že obtěžuje hasiče zbytečně, ale vždy když volá tak si je naprosto jistá, že ten kostel hoří a nedokáže se zbavit té jistoty. Většinou odolává tak deset minut, ale pak ji panikařící lidi, které vidí na ulici donutí raději zavolat. Na žádost hasičů byla i u psychologa v Bohnicích, ale neshledal žádný problém, který by spadal do jeho gesce. Ještě chvíli jsme si jenom tak povídali a s tím, že když na něco přijdu, dám ji vědět, jsme se rozešli. 

Příštích několik večerů jsem se ponořil do Pražské historie a pokusil se získat nějaké indicie o co by se mohlo jednat. Zjistil jsem, že 21.6.1689 se Prahou prohnal pořádný požár, který poničil velké množství domů především na Starém a novém městě. Požár nebyl nicméně náhodný. Způsobili ho špehové Francouzské armády. Jednalo se o nápad generála Ezechiela du Mas, Comte de Melac jak oslabit protifrancouzskou Evropu reprezentovanou především Německem a Rakouskem. Ze zájmu jsem se pokusil zjistit něco více o historii rodiny Erbové. Ukázalo se, že je příbuznou jednoho ze žhářů, kteří zapálili v historii kostel sv. Jakuba.

Že by se jednalo o nějakou psychologickou zasutou vinu, kterou nenapadlo psychologa hledat? Byl jsem docela přesvědčený, že ani paní Erbová si nebyla vědoma této informace. Ale jak ji využít k tomu, abych lépe pochopil co se tam děje. Navíc to nijak nevysvětlovalo proč se ozývali i další lidé a to navíc vcelku náhodně. 

Každopádně měl jsem týden do 21.6. na to abych vymyslel co zkusit, abych předešel opakování každoročních volání. Mohlo by pomoci třeba s pomocí nějakého terapeuta paní Erbovou uvést do Hypnózy a zkusit ji tak uvědomit si více z té situace, jak se děje 21.? 

Po dlouhém přemlouvání se mi podařilo přesvděčit jak paní Erbovou tak známého, který se věnuje psychoanalýze a sešli jsme se ve čtvrtek u něho v ordinaci. Po úvodním seznámení se paní Eva uložila na pohovce a známý začal s psychoanalýzou a přípravou na hypnózu. Vypadalo to, že se podařilo úspěšně paní Evu zhypnotizovat a začala nám vyprávět o tom jak vypadá její den 21.6. Postupně se její hlas měnil, zhrubnul a výrazně se prohloubil. 

"Pomozte mi prosím" zakřičela cizím hlasem. "Je mi to líto, je mi to tak líto, nechtěl jsem, donutili mě k tomu. Odproste je, v kapli o půlnoci padněte na kolena a proste, proste za odpuštění. Přineste svěcenou vodu a nakreslete kruh v pravém středu místnosti a v něm oddeklamujte moji omluvu. Prosím..." S tím začala paní Eva plakat a hypnózu jakkoliv byla zvláštní jsme ukončili. Uklidnili jsme paní Evu a poslali ji domů. Byla unavená a nijak se nebránila. 

Poté co jsme se rozešli jsem začal přemýšlet jak to zaonačit abych mohl v kostele do půlnoci zůstat a to nejpozději o sobotní půlnoci, aby to mělo kýžený výsledek. Nakonec se mi to podařilo zařídit a to včetně dostatečné zásoby svěcené vody. V sobotu v 11 večer jsem byl vpuštěn do kostela a zatímco jsem čekal, kněz se posadil v lavici a začal se modlit, z úcty jsem se k němu přidal. Těsně před dvanáctou jsem nakreslil malý kruh na místě, které bylo podle odhadů středem původního kostela a přesně ve dvanáct jsem na místě poklekl a oddeklamoval modlitby, které bývají vnímány jako omluvné. Poté co jsem dokončil druhou, jsem měl dojem, jako kdybych uslyšel výdech úlevy který přicházel ze stěn kostela. Ale nemluvil jsem o tom a ani kněz se o tom nezmínil. Krátce po dvanácté jsem kostel opustil a šel domů spát.  

Dalšího dne jsem očekával napjatě jestli přijde další volání o požáru na adresu hasičů. Žádné nicméně nepřišlo a paní Eva měla po prvé po dlouhé době klidný den. Nevím jestli to pro mě bylo spíše úlevou nebo děsem.