Tajemná mše ve zrušeném kostele

V ulici na Zábradlí, jak je dnes divadlo, býval před výstavbou aktuálního činžovního bloku kostel, který byl v zájmu rozvoje Prahy odsvěcen a zrušen. Na jeho pozustatcích pak byli postavené 6ti patrové činžovní domy s malým vnitroblokem. Na AirBnB jsem narazil na zmínky o tom, že o půlnoci se občas domem rozléhá podivný tichý hlas, který zní skoro jako zpěv. Ideální příležitost zkusit se dostat na místo, zůstat tam přes noc a zjistit co je na tom pravdy. Letní slunovrat byl nejbližší zajímavá událost a tedy pro mě i největší pravděpodobnost že narazím na něco zajímavého. 

    Dorazil jsem na místo oblečený jako normální pošťák včetně kabely na kolečkách. V kabele jsem nicméně neměl dopisy a balíčky, ale převlečení, směrovou baterku, nahrávací vybavení a svačinu. Přece jen počítal jsem, že se mi podaří na místě nějaký čas strávit. Odhadem tak asi do rána. 

    Dovnitř jsem se dostal vcelku snadno, stačilo jeden po druhém zazvonit na zvonky a měl jsem štěstí už u třetího zvonku mi zabzučeli a já jsem byl vevnitř. Nejprve jsem zalez do sklepa a převlékl se do normálního oblečení, abych nebudil zbytečnou pozornost. Ve sklepech, které byli docela rozsáhlé jsem schoval brašnu s většinou vybavení. Tak abych působil jako normální člověk, který se ubytuje přes AirBnB. 

    Prošel jsem si vnitroblok, poseděl jsem v ztrácejícím se večerním světle a čekal jsem až přijde noc. Nečekal jsem, že by se něco zajímavého stalo dříve a taky se nestalo. Kolem 11té večer už jsem začínal být trochu unavený navzdory tomu, že jsem si s sebou zabalil termosku s kafem, ze které jsem poctivě upíjel. Normálně takhle brzo bývám ještě čilý jak rybička, ale v tu chvíli mi rozhodně nedošlo, že by to mohlo být nějak divné. 

    Abych se trochu rozhýbal, vyrazil jsem se projít do sklepa, kde jinde také čekat, že by se mohlo stát něco divného. Jak jsem se přiblížil ke dveřím do sklepa, měl jsem dojem, že jsem zaslechl nějaký hlas. Byl velmi daleko, ale bylo to skoro jako kdyby někdo zpíval. 

"To přece není možné!" pomyslel jsem si, asi si to jenom představuji.

    Nicméně vyrazil jsem směrem, ze kterého ten hlas přicházel. Alespoň mi to tak připadalo. Prošel jsem až na opačný konec sklepů. Znovu mě překvapilo jak jsou velké, možná za to mohla ta tma, ale skoro bych přísahal, že jsou větší než byli když jsem je procházel během dne. Hlas přicházel zpoza zdi, za kterou ale nemělo nic být. Zkusil jsem zeď důsledně prohmatat, ale nic jsem nenašel. 

    Otočil jsem se s tím, že půjdu zpátky ale jen co jsem se otočil k odchodu začalo za mnou vyzařovat zvláštní světlo. Najednou jsem stál jako zmražený, nemohl jsem se otočit. Zatím za mnou světla přibývalo a mihotalo se jako by pocházelo ze spousty svic nebo možná pochodní. Paralyzován jsem byl jen chvilku, ale příšla mi jako věčnost. Konečně jsem se otočil a to co jsem uviděl mi vyrazilo dech. Tam kde ještě před chvílí byla solidní zeď, kterou jsem proklepal vlastními prsty najednou byl krátký kamenný průchod. 

    Vedl do místnosti tak deset metrů vysoké s mozaikovými okny a kamennou klenbou osvětlenou stovkami svic a loučemi na stěnách. Jak se tam mohla vejít? napadlo mě, ale zmámený jsem šel dovnitř a otázku jsem zcela zapomněl. Na druhém konci místnosti stál oltář a kolem oltáře stáli seskupené čtyři postavy s kápěmi. Zpěv zřejmě pocházel od nich navzdory tomu, že rozechvíval celý prostor. 

    Nevím jak přesně dlouho jsem pozoroval postavy zpívající mně neznámou melodii, ale najednou jsem s jistotou věděl, že se blíží konec a já musím odejít. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se zastavil na kraji prostoru, jako kdyby moji jedinou rolí bylo pozorovat. Otočil jsem se a pomalým krokem jsem se vydal zpět do sklepa. Moje myšlenky byli směsí otázek, ale něco mi bránilo v tom se zastavit a položit je postavám u oltáře. Aniž bych si pořádně uvědomil jak byl jsem najednou zase ve sklepě a světlo za mnou sláblo až úplně zmizelo. Otočil jsem se abych se podíval za sebe, ale jediné co jsem tam viděl byla stejná zeď jako když jsem přišel. Cestou do vnitrobloku mě vyprovázel tichý zpěv. Naprosto zmatený z toho co jsem asi právě prožil jsem si sednul na lavičku a ztratil se v myšlenkách. 

Probudil jsem se na lavičce ve vnitrobloku časně ráno, když postarší pán vyrazil venčit svého psa a pes mi olízl ruku. Naprosto jsem netušil kdy a jak jsem usnul. Ještě jednou jsem se před odchodem stavil ve sklepě, ale vypadal úplně přesně stejně jako když jsem ho včera odpoledne procházel. Celý ten zážitek působil tak živě, ale asi se mi to muselo jenom zdát. Něco takového by se přece v reálu stát nemohlo, nebo snad ano?